Zemřel Ozzy Osbourne. Tahle holá věta se prohnala mediálním světem rychlostí blesku a bylo to jako kdyby se svět na chvilku zastavil. Ozzy Osbourne, ikona nejen rockové hudby, ale i sympaticky starosvětského postoje, kultury a společnosti obecně, tu najednou není a přišla prázdnota, kterou nikdo jiný nedokáže nahradit. Nový Ozzy není a nebude. Není na to doba, není na to nastavená společnost, ani její hodnoty, které už nevytváří nadgenerační hvězdy, jež nejsou určeny jen k jednomu použití. Ozzy byl skutečný a fakt, že Black Sabbath kdysi nevytvořil žádný manažer a nebyli součástí byznysplánu, jim dodal odzbrojující uvěřitelnost. Dnes ji chápou všichni a fakt, že velké Ozzyho finále sledovalo skoro šest milionů lidí, svědčí o mnohém.
Mám rád dokončené věci. Atrocity mi udělali radost, protože po deseti letech dospěla ke svému konci albová trilogie „Okkult“. Třetí díl vychází pět let po druhém, na němž Atrocity potvrdili svůj návrat ke klasickému death metalu a jako malý bonus zůstala „symfoničnost“ prvního dílu. „Okkult III“ mělo být vyvrcholením série.
Své páté album nazvali němečtí melodici Beyond The Black tím nejjednodušším způsobem. Ať už chtěli eponymním titulem sdělit cokoliv, propletením názvů dvou skladeb, které album přináší (a shodou okolností obě patří k nejsilnějším momentům desky), by šlo prozradit o albu „Beyond The Black“ to nejzásadnější. Stačilo by jen zpěvnou a velmi výraznou hitovku „Dancing In The Dark“ pustit ze tmy do světla („Into The Light“) a přesná charakteristika alba, vytrvale svádícího k (minimálně)..
Severský světlonoš Lars Eng je zpět se svým spolkem, se kterým v roce 2020 začal power/heavymetalovému obecenstvu rozdávat radost a smích. Tehdejší debut "Rise of the Beast" dostatečně přesvědčil o skladatelských i hudebních kvalitách švédského autora, jenž na své prvotině vzdal hold oblíbeným umělcům Kaiovi Hansenovi nebo Wolfu Hoffmannovi. Propojení vzletných melodií s tradiční heavymetalovou školou pokračuje i na novince "The New World Order", na které se po drobných úpravách v sestavě stala hotová kapela..
I když jim zastírací technika byla vždy vlastní (o čemž svědčí jejich masky), nelze si nevšimnout, že situace v Dymytry není úplně idylická. Když kapela před čtyřmi lety vydala album „Revolter“, dalo se mluvit o tom, že se dostala na vrchol a z obskurní kapely venkovských epigonů Slipknot se stala respektovaná a uznávaná parta. Řada skladeb si našla místo v rádiích, na koncerty chodilo čím dál více lidí, vše vypadalo slibně. Kapela žádala víc. Chtěla prorazit i za hranicemi. ..
Jsou to jen necelé čtyři roky, co švýcarskou dívčí partu Burning Witches opustila zpěvačka Seraina Telli. Bývalá Serainina základna nezahálela, vydala od té doby dvě řadová alba, a i přes slušnou pověst, kterou si holky postupně vydobyly, se dá říct, že oproti působivému začátku kariéru něco ze svých čarodějnických kouzel poztrácely. Při poslechu debutového alba Serainy „Simple Talk“ se otázka, zda to náhodou nebyla jejich bývalá vokalistka, sice přímo nevnucuje, ale na přetřes určitě přijít může.
..
„Byli jsme se podívat na nějaké místní kapely a můžu říct, že jsme byli ohromeni. Ani si nenaladily nástroje a zněly naprosto strašně,“ popsal sanfranciskou scénu konce šedesátých let bubeník Doug Clifford. „Na základě toho jsme uzavřeli dohodu, že nebudeme užívat žádné drogy a alkohol. Že buď se pustíme plně do hudby nebo se z toho byznysu vypaříme.“ Touto skutečností, kterou bubeník sdělil o mnoho let později, se u Creedence Clearwater Revival dá nejlépe definovat rok 1969..
Jestli je v deathmetalovém světě nějaká jistota, pak ji bezesporu představují floridští Obituary. Pětatřicet let drží prapor stylu řádně vysoko, což dokazují i novinkovým albem „Dyinf Of Everything“, které je řadou fanoušků pasováno na nejlepší titul od svaté trojice „Cause Of Death“, „The End Complete“ a „World Demise“. Hned na začátku roku nasazuje kapela laťku proklatě vysoko a konkurence bude mít pro letošek co dělat, aby se k „Dying Of Everyhting“ aspoň přiblížila. Kytarista a zásadní autor repertoáru Trevor Peres si toho je vědom ..
Je to možná trochu laciný úvod recenze, ale kdy jindy by měli floridští smrtonoši přijít s novou deskou, než v době, kdy světem cloumá jedna šílenost za druhou a dáma s kosou nestíhá obíhat spoušť, kterou si způsobují sami lidé? Kdo jiný by měl k takovým událostem skládat scénickou hudbu, nežli právě američtí Obituary, a kdo jiný by měl být zvrhlým hlasem současné civilizace, nežli démonický John Tardy? Teď skutečně není doba pro oslavné melodie nebo láskyplné cajdáky...
K držákům domácí rockové scény patří bezpochyby berounská formace Moped. Ta v loňském roce oslavila úctyhodných čtyřicet let od založení. Kapela, v jejíchž řadách se vystřídalo několik předních osobností domácí rockové scény, své největší úspěchy zažívala v osmdesátých letech, kdy patřila k průkopníkům takzvané nové vlny. Už v počátcích hudební kariéry se ji podařilo zvítězit v soutěži amatérských uskupení Beat Salon a po zbytek osmdesátek úspěšně pokračovala v dobývání československých kulturáků...
Švéd Johannes Frykholm je zajímavý týpek. V nedávné době se coby klávesák objevil ve formacích Symphonity a Palantír, vedle toho už několik let kuje plány s vlastním projektem Skyblazer. Johannes je powermetalový srdcař, který rád sdílí názory týkající se jeho milovaného žánru, o čemž se můžeme přesvědčit na jeho facebookovém profilu. V hlavě to má srovnané a nebojí se ani ostré kritiky, která se mezi fanoušky až tolik nenosí. Jenže tvorba vlastní hudby je něco úplně jiného. ..
Už úvodní riff a adrenalinová rytmika o téhle desce řeknou na první dobrou to zásadní, ale až s vysokým syrovým ječákem Jordana Jacobse do sebe plně zapadnou všechna soukolí stroje, jehož prototyp byl ukován v slastných osmdesátých. Kanadští střelmistři Riot City mu v téhle době dávají ohromně mladý náboj a šmrnc. Už na debutu „Burn The Night“ Riot City strhujícím způsobem prozradili, že jim tvorba Judas Priest, Iron Maiden, Heavens Gate, Riot, Scanner, či Steeler v napumpovaných žilách naplno klokotá..
Minulý rok, po pomalém uzavírání kapitoly světového covidového šílenství. se najednou na hudebním trhu objevily haldy desek věhlasných kapel, které otálely s vydáním. Jak opatrně naznačovali někteří kolegové, většinou nepřinesly nic objevného, spíše se snažily navázat na své kreativní chvilky v dávno uplynulých dekádách. Některým se to skutečně povedlo a mne svým retrospektivním přístupem mile překvapily. Ale aby nedošlo k mýlce, i kvalitní současné rockové a metalové muziky s dobrým zvukem..
Pokud bychom se zmínili o všech událostech z roku 2009, tak by předchozí recenze překročila svoji kapacitu. Je nutné se ještě jednou do tohoto období vrátit a zaměřit se na jednu zajímavou nahrávku, která tehdy vznikla. Po kooperaci se symfonickým tělesem, různými techno remixy starších songů a speciálně pojatými „vánočními“ deskami kapele Puhdys jeden formát do sbírky chyběl a tím byl módní „unplugged“ záznam. Tento nedostatek byl napraven dvojalbem..
V závěru osmdesátých let thrashmetalové kapely definovaly svůj zvuk a souběžně s tím vydávaly nejlegendárnější alba. Ani němečtí sodomité nezůstali stranou, fošna „Persecution Mania“ vitálním způsobem rozorala žánrovou půdu, do které byly posléze vsazeny výhonky navazujícího počinu „Agent Orange“. Toto sousloví nechvalně proslulo kvůli americké armádě, která se pokoušela spasit Vietnam, což se jí krutě vymstilo. O dvacet let později dokázala trojice hudebníků ze Sodom dané téma přetavit alespoň v něco pozitivního a vytvořila album, ..
Pamatujete na optimistu a pesimistu, kteří před více než třemi lety koukali na poloplnou-poloprázdnou láhev při poslechu debutového alba „Nameless“ slovenských Marturos, a každý z nich měl svojí celkem snadno obhajitelnou pravdu? V témže roce, kdy kapela vydala svou prvotinu, ji potkal personální otřes (zdá se, že historie se v trochu menším měřítku znovu opakuje…), a jak ukazuje vloni vydané album „Thy Will Be Done“, příchod nového kytaristy a basáka vyhnal ze židle otravného pesimistu ..
Každé další album punkového dědečka Iggyho Popa je sázkou do loterie. Ne kvalitou, ta se objeví vždy, ale spíše stylovým směřováním, s čímž souvisí i míra nadšení, se kterou je deska přijímána. Iggy byl vždy stylový i umělecký chameleon, který nehodlal zůstat u bordeliózního proto-punkového zvuku původních The Stooges, u nichž byl nadmíru stylotvorným umělcem, ale během sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let se profiloval podle toho, jaké trendy zrovna velely scéně. ..
A je to zase tady. Prostě jsem nenašel odvahu (a vlastně ani chuť) vážit, která deska byla o ždibíček lepší, která horší, stejně by se to v průběhu roku vytrvale měnilo, takže letos opět jenom nejlepší desítka (a pár alb pod čarou) v abecedním pořadí. Podstatné je, že bylo z čeho vybírat. ..|
Dnes je 27.7.2025, svátek má Věroslav
|
| Úvodník: |
|
Odchod Ozzyho Osbournea jako symbol pádu rockového Olympu |
|
[25.01.2023] [hodnocení: 8,5/10] |
BEYOND THE BLACK - Beyond The Black
|
[25.01.2023] [hodnocení: 8,5/10] |
THE LIGHTBRINGER OF SWEDEN - The New World Order
|
[24.01.2023] [hodnocení: 8/10] |
|
[24.01.2023] [hodnocení: 3/10] |
|
[23.01.2023] [hodnocení: 8/10] |
CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL - Green River
|
[23.01.2023] [hodnocení: 9/10] |
Trevor PERES (OBITUARY) - Když jsme natáčeli Cause Of Death, poslouchali jsme Bleach od Nirvany
|
[22.01.2023] |
OBITUARY - Dying of Everything
|
[22.01.2023] [hodnocení: 8/10] |
|
[21.01.2023] [hodnocení: 8/10] |
|
[21.01.2023] [hodnocení: 6/10] |
|
[20.01.2023] [hodnocení: 8,5/10] |
Redaktorská bilance roku 2022 - Jirka Lulek
|
[20.01.2023] |
PUHDYS - Akustisch - Die Hits live
|
[19.01.2023] [hodnocení: 7/10] |
|
[19.01.2023] [hodnocení: 8/10] |
|
[18.01.2023] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[18.01.2023] [hodnocení: 8,5/10] |
Redaktorská bilance roku 2022 - Savapip
|
[17.01.2023] |